DUŠE DĚTÍ SE K NÁM VRACEJÍ
"Říkali jsme jí Tečka. Věděli jsme, že to měla být holčička," říká Petra, jedna z maminek, se kterými jsem pracovala minulý rok v kurzu pro rodiče. Nyní sedíme v kavárně o půl roku později. Tehdy v kurzu k Petře do léčivé meditace na odpuštění přišlo miminko. Uvědomila si, že je to duše dítěte, které čekala před deseti lety. Tenkrát se s manželem rozhodli o interrupci kvůli diagnostikovanému vážnému onemocnění miminka. Ve skupině to Petra nedokázala řešit a proto jsme přešly k individuální terapii. Provedli jsme spolu hluboké odpuštění s laskavou pomocí panenky Marie, která prošla k Petře v této terapii. Petra ze sebe vypustila všechnu emoční energii a bolest, kterou si za deset let v sobě uložila. Vinu, hněv, smutek a strach. Neuvědomovala si před tím, že toto trauma bylo uložené hluboko v jejím podvědomí a ovlivňovalo negativně její život. Prožívala strachy a úzkosti v každodenním životě a nedokázala si je vysvětlit. Děsilo ji cokoliv, co mělo tvar kříže. Když skládala prádlo nebo byly tak umístěné běžné předměty. Měla tendenci úzkostně přerovnávat skleničky a jiné věci v domácnosti. Kříž jí připomínal smrt a vyvolával v ní strach o rodinu a tři děti, které se jí později narodily. Trauma bylo také příčinou strachu ze psů, aniž by to věděla. Navíc se tento strach později přenesl i na jejího prvorozeného syna.
Když na terapii Petra ze sebe vypustila těžkou emoční energii, přivedla k ní panenka Maria duši nenarozeného dítěte. Držela ji jako miminko v náručí a hovořila k Petře: "Není co si vyčítat. Volili jste mezi dvěma bolestmi. Vzpomeň si na prognózu, kterou miminko tenkrát mělo.“ Petra zpozorněla, takto na to nikdy nekoukala, pře svou vinu a smutek nedokázala vidět věci objektivně. „Ona je v pořádku.“ Pokračovala panenka Maria. „Svým rozhodnutím jste nám i jí dali informaci, že si přejete zdravé dítě." Petra začala plakat a přišla k ní velká úleva. Panenka Maria pokračovala: "Stála k vám celá fronta dětí, které k vám chtěly jít. Klárka se pak rozhodla vzít si s sebou kamaráda.“ Petra se rozplakala dojetím. Panenka Maria jí potvrdila, co jí už dříve říkal její muž – že se tato duše narodila v podobě Klárky – jednoho z jejich dvojčat, kterým jsou dnes dva roky. I duše dítěte k Petře promluvila: „Děkuji, že jsem s vámi mohla tenkrát i na tak krátkou dobu být.“
Scházíme se s Petrou po půl roce, abych s ní udělala rozhovor a napsala tento článek - poselství pro další ženy. Panenka Maria mě k tomu vede již několik týdnů. Sbírala jsem odvahu, nerozuměla jsem ale tomu, proč je pro mě téma interrupce tak citlivé, když nemám tuto životní zkušenost. Volání panenky Marie je ale tak silné, že to nelze dále ignorovat. Jak plyne náš rozhovor, děje se něco opravdu zázračného. Petra se opět více spojuje s panenskou Marií, dokáže ji úplně jasně slyšet a společně jsme ve zvláštním stavu "beztíže a bezčasu". Sedíme v kavárně, ale jako kdyby okolní svět neexistoval. Spojujeme energie našich duší, propojujeme se s Bohem, vyšším vedením a panenkou Marií přes naše srdce. Cítím až lehkou bolest v srdci z té proudící energie. To někdy pociťuji, když vedu meditace v ženském kruhu.
„Přišlo to v pravý čas, Marti. Když jsem chodila na tvůj kurz, už jsem byla připravená to pustit.“
„Co pro tebe bylo nejtěžší?“ ptám se.
„Tenkrát to bylo hrozné. Pořád dokola jsem si říkala, co jsem to za člověka, že nepřijmu dítě, které je jiné. Co jsem to provedla? Miminko mělo diagnostikovaný Edwardův syndrom. Těžké poškození orgánů. Prognóza byla buď, že zemře ještě v břiše a nebo krátce po narození. Strašně jsme se báli, že to nezvládneme psychicky. Báli jsme se utrpení. Až při terapii s tebou mi došlo, že jsme opravdu volili mezi dvěma bolestmi, nebyla tam třetí šťastná varianta. Šlo mi také hlavou, že jsem sobec, že nechci přijít o své pohodlí. Potkávala jsem maminky s postiženými dětmi na ulici, začala jsem je víc vnímat a vždycky jsem si říkala: Chudák!“ kroutí hlavou Petra.
„Chtěli jsme dítě, ale ona neprospívala. Nakonec jsme se rozhodli pro interrupci. Další hrozná věc byla, že mi doktoři dali termín zákroku a musela jsem čekat. Už jsem s ní komunikovala, už jsem s ní měla vztah. Chtěla jsem rychle ukončit tu bolest nás obou, ale nemohla jsem. Hlavou se mi neustále honily myšlenky. Co jsme udělali špatně? Čím to vlastně je? Měla jsem strach, že se to bude opakovat. Prožívala jsem hroznou nejistotu. U dalších těhotenství jsem pořád toužila po ujištění, že bude všechno v pořádku. Měla jsem pořád strach. Byla jsem ve čtvrtém měsíci. Vypadalo to, že budou vyvolávat porod. Toho jsem se strašně bála. Nakonec jsem je přesvědčila, aby provedli interrupci. I tak jsem si stále dokola představovala, že „to“ porodím a oni „to“ někam pohodí. Jen tak. My jsme se jí zbavili a oni se jí zbaví taky. Z toho mi bylo úzko. Když jsem pak v terapii viděla to miminko v náručí panenky Marie, věděla jsem, že je všechno v pořádku. Na jednu stranu jsem ale i cítila obrovskou lítost, že jsme ji dali pryč a přitom ona je v pořádku. “
Vysvětluji Petře, jak to funguje: „Duše dětí se nám ukazují tak, jak je naše smysly dokáží rozeznat. Většinou v obrazech nebo v energiích, u každého to může být jinak. Panenka Maria ti ji přivedla v této podobě, protože věděla, že ji budeš moci takto vnímat. Ale ve skutečnosti se pak vrátila a narodila se jako Klárka.“ Petra se usmívá: „Ano. A vrátila se s Dádou. Dáda byl bonus,“ směje se. „Měli jsme tenkrát strach si s ní vytvořit vztah během těhotenství. Věděli jsme, že čím déle to bude trvat, tím to bude těžší se s ní pak rozloučit.“
„Chránili jste samy sebe a to je v pořádku. Chránili jste samy sebe před bolestí. Rozhodli jste se tak, jak jste nejlépe dokázali v dané situaci. Rozhodli jste se pro menší ze dvou bolestí.“ dodávám, jak mě vede panenka Maria svým soucitem a porozuměním.
„Chyběla mi psychologická pomoc,“ pokračuje Petra. „Lékaři to neřeší, asi ani nemůžou, ale žádné psychologické poučení ti nikdo prostě nedá. I reakce okolí v rodině mi byly nepříjemné. Pořád mě někdo chlácholil. Mysleli to jistě dobře, taky nevěděli, co s tím mají dělat. Nikdo jsme to nevěděli. Pak jsem si říkala, jak budou reagovat kolegové v práci, co jim vlastně mám říct. Mám o tom mluvit nebo ne? Měla jsem v sobě obrovské prázdno. Řešíš něco, co nemůžeš vyřešit. Nemůžeš to vrátit. Pořád ti to šrotuje. Problém je na první pohled odstraněn, ale ty za sebou pořád vláčíš provázek, na jehož konci je klubíčko. Odhodíš to klubko, ale stejně jsi s ním spojená provázkem. Čím dál ho odhodíš, tím víc je s tebou. Když ho neřešíš, o to víc je s tebou. Vidím teď to červené klubko. Teď mi to dochází, Marti! Ten červený provázek s tebou jde pak životem. Protkává tvůj život. Byl se mnou do té doby, než jsme se potkaly na tvém kurzu, tam jsem ho odstřihla. Je to pupeční šňůra plná bolesti, se kterou jsi spojená a namotává se na tebe při různých situacích, které ti připomínají to, co se stalo. Třeba při dalším těhotenství. Provázek ti ukazuje, že problém tam je a máš ho vyřešit. Ale ty nevíš jak. Nevíš, za kým jít. Přijala jsem svůj strach jako nějaký trest. Říkala jsem si, že to mám za to, jak jsem se rozhodla. Že si to mám vyžrat. Je to vina, která ti to nakecává. Vina ti říká: „Dobře ti tak! To máš za to!“. Myslela jsem si, že jsem si měla nějak zasloužit zdravé dítě. Že jsem musela něco špatného provést. Že jsem špatná. Obviňovala jsem se. Pořád dokola. Až s tebou jsem pochopila, že to je všechno jinak.“
„To je krásná metafora s tím provázkem, “ líbí se mi, jak jednoduše to Petra vysvětlila. „Ty další situace, které následovaly, byly spouštěče emočních reakcí. Namotává se na tebe nevyřešený emoční program z podvědomí. Každá taková situace vytahuje emoce napovrch a přesně jak říkáš, ženy to mají řešit, ale často to vůbec neví. A když už ví, neví jak a s kým. Stydí se za to. Stud a vina je těžká toxická energie a nedovoluje jim o tom mluvit s blízkými lidmi, natož to jít vyléčit odpuštěním. Pak může přijít i trestání sebe sama a říkají si, že si to přeci zaslouží za to, co udělaly tak jako ty. Ale to je velký omyl. Není nikdy řešení to v sobě jen zavřít. Interrupce je velmi těžké rozhodnutí a následuje po něm těžké období v životě ženy. Uložené emoce a zkušenosti v podvědomí nás nadále ovlivňují, i když na ně už vědomě nemyslíme. Jediná cesta, jak se vrátit opět do rovnováhy, je odpustit na hluboké duchovní úrovni – na úrovni podvědomí. Často ale ženy nevědí, jak na to.“
„Právě,“ pokračuje Petra. „Mě pak začaly ovládat velké strachy. Pořád jsem se musela chodit dívat na Kubíka, mého prvního syna, po jeho narození, jestli dýchá. Pořád jsem měla pocit, že se něco stane. Pak přišla ta symbolika kříže. Připomínal mi smrt. Vyrovnávala jsem skleničky, aby nebyly do kříže. Nebo když stály jen dvě na stole, připomínalo mi to svíčky na hrobě. Pořád mi šlo hlavou, abych něco nepřivolala. Zase se ve mně ozývala ta vina. Bylo to hrozné, Marti. Hodně jsme spolu při terapii vyčistili. Pochopila jsem, že můj život nemůžou ovlivňovat skleničky,“ směje se. „Hodně jsem se naučila, jak s tím pracovat. Osvobodila jsem se od všech těchto skleniček.“
„Počkej, teď ke mně mluví panenka Maria,“ odmlčela se. „Mám ke všemu přistupovat jemně. Mám nechat věci plynout a všechno přijde samo.“
„Naslouchej, Péťo. Co ses měla naučit díky této zkušenosti?“
„Měla jsem pochopit, že to tak mělo být. Jiná varianta nebyla. Rozhodli jsme se tak, jak jsme se rozhodli. Je to v pořádku,“ sděluje Petře panenka Maria.
„Jak se naše terapie odrazila ve tvém životě a co je tvoje duchovní lekce?“
„Začaly ke mně chodit další a další informace. Jak mám dál pokračovat na své duchovní cestě. Očišťovat se. Naučila jsem se zbavovat toho, co mě ovládalo. Strachy a ego. Odpuštění ke mně přivedlo pochopení. Jsem dnes vděčná, že mám zdravé děti. Měla jsem to prožít. Abych to pochopila a mohla jsem si to uvědomit. Neměla jsem se trápit celý život. Měla jsem pochopit, co mám za sílu v sobě. Co můžu všechno zvládnout. A měla jsem pochopit tu hloubku. Láska je i bolest. Stejně intenzivní jako láska. Když jsem to prožila, jsem schopná vytěžit z lásky maximum. Jsem vděčná. Naučilo mě to pokoře. Že nejde jen o mě. Pokoře k životu. Naučilo mě to, že tělo je schránka, ale život je i o duši. Brala jsem to dříve jen fyzicky. A o tom to není. Přes tebe jsem se spojila s panenkou Marií. Je to divné, Marti, já jí teď s tebou vnímám daleko intenzivněji, než když k ní mluvím doma. Teď jí jasně slyším. Naučila jsem se hloubce citů. Mám je více využívat. Brala jsem lásku povrchně. Teď to vím. Je to krásné a osvobozující. Byla jsem v hlavě ale ne v srdci. Ta láska ve mně je hluboká. Mám jí hodně a neumím ji použít.“
„Marti, teď vidím ve svém srdci jeskyni. Je krásná a útulná,“ kouká na mě překvapeně. „No vidíš, dostala jsi další léčení. V kavárně!“ směji se. „Věděla jsem, že pro tebe bude naše setkání léčivé.“ Petra přikyvuje: „Upřímně, bála jsem se, že to bude zase bolet, ale vůbec ne. Naopak. Všechno špatné odešlo. A v té jeskyni se teď objevila duha. Je krásná, nabíjí mě. Teď tam přišel Honza a děti. Je to krásné. Jsem tak vděčná, že mám takové štěstí.“
„Marti,“ říká Petra tiše: „teď se ti otočila náušnice. Andělské křídlo na tvé náušnici je obráceně a jde ke mně poselství: VŠECHNO MÁ RUB A LÍC. MÁME TO VYROVNÁVAT. A PŘEVZÍT ZODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT.“ Koukáme na sebe v němém úžasu a já jsem dojatá k slzám. Pro obě z nás to bylo neobvyklé a léčivé setkání. Děkuji a objímám Petru. Ještě po cestě domů v autě ke mně chodí další a další informace a cítím to obrovské napojení, které jsme spolu s Petrou vytvořily. Panenka Maria je s námi tak intenzivně a já vím, že můžeme pomoci dalším a dalším ženám, když budeme vyprávět tento příběh. Ježíš nám v Sacre Coeur nedávno řekl: „Mluvte o zázracích. Tvůj příběh je zázrak. Příběhy žen v kruhu jsou zázraky.“ Ano, toto je jeden z nich. Zázrak odpuštění, lásky a pochopení. Zázrak duchovního probuzení. Prostě zázrak. Děkujeme ti, Bože.
Později jsem i já pochopila své emoce spojené s tématem interrupcí a potratů.
Pár dní na to se mi v meditaci otevírá minulý život. Jsem matka představená v klášteře na přelomu 15. a 16. století v Uhrách. Kolem kláštera zuří válka a inkvizice. Můj klášter je bílý a klidný. Vidím oheň venku za zdmi kláštera a cítím násilí a utrpení žen. Stojím ve dveřích a vítám nové ženy. „Zubožené ženy,“ jde mi hlavou. Cítím úzkost na prsou. Vidím, jak jsou otrhané, špinavé, zraněné, znásilněné. Některé jsou těhotné. V srdci mám bolest, ale navenek nedávám nic znát. Jsem tu, abych jim pomohla. Abych učila řádové sestry léčit. Abych k nim i k ženám přivedla naději a uzdravení. Bůh mě chrání a proto mi dále neukazuje detaily těchto obrazů. Nemám vidět více z tehdejšího utrpení. Jen mám porozumět tomu, co si moje duše přenesla do současného života, abych pochopila svou cestu. Abych porozuměla své touze léčit ženy a provádět je na jejich cestě k ženství a uzdravení. Vidím další obraz, poklekám ve své komůrce, držím dřevěný růženec a spojuji se s Bohem. Modlím se a žádám ho, aby mi dal sílu to nést a ochránil můj klášter. Aby přivedl boží milost, odpuštění a léčení ke mně i k ženám. Cítím blízkost panenky Marie. Měli jsme spolu tenkrát velmi blízký vztah. Hledala jsem u ní a v Bohu útěchu a naději. Skrze tento minulý život se s nimi znovu učím spojovat nyní. A nejen to. Odkrývám dary a léčivou energii své duše. Dnes již dokáži porozumět své posvátné smlouvě s Bohem, panenkou Marií a Ježíšem Kristem. Znám své poslání a co zde na Zemi mám vykonat: „Přivést království nebeské na zem.“ Usmívám se a říkám si jako skoro každý den: „Bože, jsi génius! I v tomto životě jsi mě přivedl k této novodobé roli „matky představené“.“
Vedu léčivý ženský kruh. Mám svou kancelář – léčivý prostor v pražském Sacre Coeur (Posvátné srdce), kam mě dovedla panenka Maria a Ježíš Kristus, aniž bych tenkrát měla jakékoliv tušení o tomto minulém životě. Jsem v bývalém klášteře řádu sester, jehož název byl „Dámy srdce Ježíšova“. TO HLAVOU PROSTĚ NEVYMYSLÍM – BOŽE, JSI OPRAVDU GÉNIUS! Děkuji ti, za tvé vedení.“
Amen, chce se mi říci. Zřejmě zvyk z minulých životů.
S láskou
Martina Bea
