Jak jsem začala žít.

"Věřte mi, název článku není přehnaný ani nadnesený, je prostě pravdivý. A kdo to někdy zažil, ví, o čem mluvím. Brrr, už to nikdy nechci prožívat! Ani vy už nemusíte."
Pavla, dříve bytost plná strachu a dnes šťastná ambiciózní a sebevědomá mladá dáma

Stojíte ve frontě, v dopravní zácpě, v obchodě, jste na schůzi, v metru, autobuse, ve škole - a najednou vás polije studený pot, srdce začne bít jako o závod, začne se svírat hrdlo, špatně se vám dýchá, žaludek se stáhne a ruce potí. V některých případech se vám zatočí hlava, píská v uších, máte mžitky před očima, pocit, že vyskočíte z kůže nebo nutně potřebujete na wc – zkrátka máte pocit, že buď omdlíte, udusíte se či se pozvracíte – a jedno máte jasné, potřebujete se co nejdříve dostat ven, utéct  pryč na vzduch, zavřít se někde a prostě zmizet.

Že to znáte? Panické ataky. Nic hezkého, nikomu bych to nepřála. Tělo v takové situaci cítí nadměrný pocit ohrožení a spustí reakci úzkosti a strachu, který může vést k panice a chaotickému chování, aniž by měl člověk konkrétní podnět. Jednou dvakrát, ok, ale co když se to zvrtne?

Můj příběh začíná v posledním ročníku na gymnáziu. Bydlela jsem na vesnici a každé ráno jsem dojížděla do školy do města, cesta trvala tak 20 minut, ale někdy to byl horor. Nevzpomínám si na konkrétní situaci, kdy jsem poprvé pocítila paniku. Vzpomínám si jen, jak jsem se začala hlídat – vstávala jsem o tři hodiny dříve, než jel autobus, snídala jsem velmi málo nebo vůbec, aby se mi v autobuse neudělalo špatně, a už při odchodu z domu jsem cítila žaludek na vodě, sevřené hrdlo a obrovskou nepohodu. Čím víc jsem se hlídala, tím víc se to stupňovalo k horšímu – nejdříve to byly jen ranní cesty, pak ve škole klid a pak zase panický atak při cestě domů, načež se mi to „rozjelo“ na jakékoli cestování kamkoli – byla jsem před každou cestou nervózní, nechtěla jsem se s nikým bavit, nechtěla jsem s nikým a nikam jezdit, aby neviděl, jak je mi špatně, když jsem mohla, do školy jsem prostě nejela nebo se vymlouvala, přestala jsem chodit na večírky a akce venku, ztratila jsem kvůli tomu přítele – a lidi kolem mě si toho začali všímat.

V tu chvíli se k fyzickým projevům přidal psychický aspekt. A stala jsem se terčem posměchu. Slýchávala jsem, že jsem rozmazlená, že nechci jezdit autobusem, že se bojím, že jsem slabá a nic nezvládnu, že nezvládnu obyčejný stres a podobně – bohužel, hlavními aktéry zde bylo moje nejbližší okolí. Místo podpory jsem dostávala „čočku“ za to, že se bojím – vždyť jsem přece dospělá. Ale pořád jsem se vždycky na požadované místo dostala, prostě jsem to v tom autobuse nějak přežila – sama, zpocená, zahanbená sama sebou.

Po gymnáziu jsem tedy prchla z takového prostředí na vysokou školu do Prahy s tím, že tam začnu nový život, a když ty podmínky ustanou, ustane i panika. Opak byl pravdou. Nastěhovala jsem se na kolej, která nebyla od fakulty zase tak daleko, ale dojezd byl autobusem a pak metrem, přičemž autobus ráno stál v průměru 20 minut jen v kolonách. Panické ataky se staly mým spolehlivým spolucestujícím. Každé ráno, každá cesta, peklo. Jakmile v autobuse zazněl zvuk zavírání dveří, automaticky mi začalo být špatně od žaludku, točila se mi hlava, měla jsem sucho v ústech, ztrácela jsem vědomí. Každý den. Následkem toho jsem nejenže nikam nechodila, takže studentský život stál za houby, ale také jsem přestala téměř jíst, aby mi nebylo špatně. Začala jsem kouřit a začala jsem mít docela velké zdravotní problémy.

Nechala jsem to zajít příliš daleko, příliš jsem se poddala strachu, brečela jsem každý den do telefonu rodičům, že už nemůžu a nevím, co mám dělat – bohužel, ani oni nevěděli a jediné, co jsem slyšela „musíš to překonat“, no, to se lehko řekne. Opravdu jsem nevěděla, co se mi to děje a ve finále jsem nebyla schopna nastoupit do metra a tu jednu zastávku dojet do školy – už doma mi bylo špatně, tělo mě neposlouchalo, jako bych ztratila veškerou kontrolu, propukala jsem v pláč každý den. Tak jsem přestala chodit ven. Úplně.

Z panických ataků vypěstovala silnou agorafobii, tedy vlastně strach z okolního světa. V praxi to vypadá tak, že prožíváte paniku i několikrát denně – doma v posteli a o cestování ani nemluvím. Následky? Skončí vám sociální život, skončí vám vlastně život. DVA ROKY!!! Dva roky svého života jsem úplně ztratila, nic z nich nemám, nic mi nedaly, jen všechno vzaly. Dokážete si představit, jaké to je s TÍMHLE hledat přítele? Lásku? Pochopení? Bylo to jako kdyby strach ovládal mě a kompletně řídit můj život.

Mezi tím jsem obešla snad všechny doktory v Praze, ano, s agorafobií to dá zabrat. Vyzkoušela jsem psychiatry, psychology, terapeuty, čínskou medicínu, vitamíny, kapky, homeopatii… pak mi lékaři zjistili, že mám žaludek úplně v háji a musím brát léky už na celý život. Tak jsem do sebe cpala tři druhy prášků, ale aspoň jsem byla schopná dodělat školu a najít si práci – na poloviční úvazek, abych nemusela jezdit každý den. Práce mě trochu nakopla, přece jen se očekávalo, že tam budu docházet, zaměstnala jsem hlavu taky něčím jiným než tím, že jsem nemocný a neschopný chudák.

Najednou jsem byla mezi lidmi, měla jsem tam svoji pozici a začala jsem pociťovat zodpovědnost za svou práci vůči zaměstnavateli i kolegům. A o to to bylo horší! Věděla jsem, že mě čekají schůzky a před každou schůzkou mi lítalo hlavou: „Co když mi tam bude špatně? Co když se před kolegy pozvracím? Co když omdlím? Bože to bude trapné!“. Moje tělo na tyto myšlenky spolehlivě reagovalo – jak jsem se naprogramovala, tak mi bylo i fyzicky.

Martina mě poznala jako mladou, nedospělou, psychicky rozebranou holku a šedou myš. Naše spolupráce na mém „novém já“ začala skrze práci v HR, kdy jsem poznávala co je to vlastně za obor a co všechno nabízí, učit se to všechno bylo perfektní. Chtěla jsem vědět víc a už jen samotná touha po poznání mi vdechla trochu sil. Pomalu ale jistě jsem se začínala těšit do práce, to cestování k tomu prostě patřilo, tak jsem zaťala zuby a jela.

Nakonec jsem Martině poprvé ve svém životě vyklopila celý svůj příběh a začalo koučování a můj přerod.

Zjistila jsem, že jsem si v hlavě vypracovala silné spoje návyků a přesvědčení, ať už to bylo „při cestování je mi špatně“ nebo „nestojím za nic“. Natolik jsem se vzdala odpovědnosti za to, jak mi je, jak se cítím a jaký mám život, že strach a fobie opravdu ovládly moje myšlení a to, jak vnímám svět kolem sebe. Zatemnily mi mysl, sebraly radost. Naštěstí jsem díky Martinině systemickému  a NLP koučování objevila svoji sílu – sílu uvnitř, která křičela, že další roky svého života už neztratím. A tu jsme začaly rozvíjet. Byla to záplava otázek, které šly do hloubky a přiměly mě zamyslet se nad tím, jak a proč se v některých situacích chovám a dále jsme pracovaly na tom, jak to změnit. Nejprve jsme začaly bouráním negativních kotev, které jsem měla zabořené v dopravních prostředcích, pak jsem si tvořila kotvu na klid a uvolnění, malovala jsem si svůj kruh dokonalosti, díky kterému jsem věděla, že všechny zdroje mám jen a jen uvnitř sebe a ony jen čekají na to, až je pustím ven. Díky New Code technikám, jako je NASA nebo „abeceda“ jsem nakopla svoji vnitřní sílu ještě víc, naučila jsem se myšlenkami kontrolovat fyziologii a fyziologií kontrolovat myšlenky - strach, panika – spustila jsem si kotvu, změnila fyziologii a prostě to přestalo. V závěru jsem, pod vedením Martiny, začala pracovat se svými myšlenkami a představami, s jejich strukturou a uvědomila jsem si jejich sílu.

Nezmizelo to mávnutím kouzelného proutku, ono to může dát zabrat kontrolovat své myšlenky, vizualizovat jen ty dobré cíle, vyhnat katastrofické konstrukty. Ale jde to! Dokonce jsem si na cestování vlakem nakotvila božský klid a relaxaci! Víte, co bylo na tom všem nejlepší? Uvědomění si, že jen já jsem zodpovědná za svůj život, že myšlenka má neuvěřitelnou sílu a že zdánlivě nepřekonatelné se může stát realitou. A já jsem během dvou měsíců začala zase volně dýchat, žít! Společně s překonáváním strachu mi stouplo zdravě sebevědomí, zdokonalila jsem se v práci, našla jsem si přátelé, jsem zase sebevědomá a jistá sama sebou – a lidé si toho začali všímat! Tentokrát v dobrém slova smyslu. Kolegové v práci mi říkali, co že se to se mnou stalo, že jsem se úplně změnila, že mě takovou neznají, chodili za mnou a chtěli vědět, jak jsem to udělala. Díky koučování, díky neuro-lingvistickým změnovým technikám, které Martina skvěle ovládá.

Zahodila jsem háv šedé myšky, oblékla šaty a nasadila podpatky. Když se za tím ohlédnu, jsem dnes neskutečně hrdá, že jsem to zvládla. Každý den je teď pro mě novou výzvou a já všemu čelím se vzpřímenou hlavou, protože jsem silná, rostu jak osobnostně, tak profesně. Byl to boj, ale já jsem vyhrála. I VY MŮŽETE VYHRÁT, SE STRACHEM A ÚZKOSTMI NEMUSÍTE ŽÍT.

Pavla

‹ › ×

×