Po včerejším semináři, kde jsme rozsvěceli světlo v nás a uvědomovali jsme si, kdo opravdu jsme, mi jedna účastnice poslala příběh o Jiskře. Níže si jej můžete přečíst i vy. Krásně vysvětluje, jak často žijeme a jak nevěříme v sami sebe a své světlo.
Rodíme se jako čistá jiskra lásky, čistá energie duše do lidského těla. Během času se naše duše obalí mentálními programy, strachem, zlostí, vinou a zármutkem. Pak přes tyto krusty nevidíme, kdo doopravdy jsme. Nevidíme to světlo v nás, tu lásku, kterou jsme. Řídíme se názory jiných, říkají nám, jací jsme a jak máme žít svůj život. Jednoho dne se probudíme a víme, že je to jinak. Začneme hledat. Začneme odlupovat ty krusty jako slupky cibule a vidíme zase naše světlo prosvítat. Vracíme se domů, do naší duše a víme, že to je jediné místo, kde je klid, mír a láska k sobě i druhým.
Jsme světlem, tím doopravdy jsme. Jsme láska, tou doopravdy jsme. Láska je jediná pravda. A ta je uvnitř nás. Už to zase víme. Není to lehká cesta, ale je jediná, která vede k vnitřnímu štěstí a naplnění. Z tohoto místa pak i na druhé lidi koukáme jinou optikou. Uvědomíme si ten rozdíl, když koukáme očima hněvu a když koukáme očima lásky – tedy očima naší čisté duše. Z místa ve své duši dokážeme odpouštět, pochopit druhé a osvobodit se od negativní energie, kterou jsme si obalili svou duši. Jen každý z nás má tu moc změnit svůj život. A kdy? Když ne teď?
Martina Bea Mráčková
Příběh od Daniely Fisherové z knihy Duhová jiskra
Byla jedna země, kde se žilo velmi těžce. Hodně se tam kradlo, ba i vraždilo. A v té zemi kdysi hořel Oheň štěstí a hrál sedmi barvami duhy. Kdo si jím připálil svíci, vnesl radost všude, kam padlo její
světlo, a kdo si jím zatopil v kamnech, měl doma teplo, pohodu a klid. Jenže oheň skomíral, až zhasl, a pak už bylo hůř a hůř.
Když už život skoro nebyl k vydržení, navštívil král jednu starou vědmu a měl s ní tento tajný rozhovor:
"Vědmo, už si prostě nevím rady. Ty jsi chytrá jako liška. Pomoz nějak téhle smutné zemi!" Vědma přimhouřila úzké staré oči: "A králi, dovolíš mi lhát?"
Pro dobro země jí král dovolil všechno. Vědma měla k lidu tuto divnou řeč:
"Oheň štěstí zhasl, ale zbyla malá jiskra a tu nosí v sobě jeden z vás. Sám to neví, ale snad ji jednou najde a pak se Oheň štěstí znovu rozhoří. Nevím, jestli je to muž nebo žena. Možná je to stařec, možná
dítě. Ale pozor! Jestli si ten člověk bude zoufat, jiskra zhasne a potom vám běda, všechny vás opustí štěstí navěky."
Lidé byli jako ohromení. Každý toužil vědět, v kom ta jiskra je.
A stalo se, že žárlivý muž chystal vraždu. Už stál s nožem nad svým spícím sokem, když ho náhle cosi napadlo: "Co když zrovna on má v sobě jiskru? To by zhasla a potom nám běda. Raději ho nechám být."
A druhého tak hrozně mrzel život, že chtěl skočit do hluboké vody, ale na poslední chviličku řekl:
"A co když ta slova byla o mně? Nesmím si tak zoufat! Třeba mám tu jiskru v sobě právě já."
A třetí chtěl vyhnat souseda z domu, další zvedal klacek, aby zmlátil děcko ... a všem zadržel ruku stejný nápad: „Co kdyby to náhodou byl on?“
Od těch dob se život v zemi změnil. Lidé se k sobě chovali slušně, aby nezhasli duhovou jiskru. Do země se konečně vrátila radost. A pak znovu navštívil král vědmu a měl s ní tento tajný rozhovor:
"Díky, vymyslela sis to skvěle. Ale jaká škoda, že jsi lhala. Že tu není aspoň jeden člověk, který by měl v sobě jiskru štěstí!"
Vědma přimhouřila úzké staré oči: "To víš, králi, že jsem trochu lhala. Jeden takový člověk tu není. Tu
jiskru má v sobě totiž každý. Ale to jsem přece nemohla říct lidem! Copak by mi někdo uvěřil?"
*Zdroj: příběh je převzatý s knihy Daniely Fisherové – Duhová jiskra