POSELSTVÍ PRO RODIČE,
jimž odešly děti k Bohu
Ztráta dítěte je jedna z největších zkoušek a duchovních lekcí, kterými procházíme v této fyzické realitě. Nedokážeme pochopit, proč se něco takového stalo. Nejraději bychom sami odešli, jen aby dítě mohlo zůstat zde na Zemi. Máme tisíce otázek a téměř žádné odpovědi. Nedává nám to smysl. Zlobíme se na sebe, okolí, osud a Boha, že to dovolil.
Dnes jsem po workshopu Minulé životy, který je zejména o duši, světle, lásce a Bohu, zavřela oči a chtěla poděkovat za vše, co k nám dnes přišlo do skupiny. Najednou mi začaly téct slzy. Viděla jsem Boha s všeobjímající náručí. Skutečně vypadal jako táta, který houpe své děti na kolenou. Byl obklopený hrajícími si dětmi – krásnými dušemi, slyšela jsem švitoření a cítila všudypřítomnou lásku. Velmi to zasáhlo mé srdce. Vzápětí ke mně přišlo poselství pro jednu ženu - maminku, která tu dnes byla a nedávno ztratila dcerku. Je to poselství pro nás všechny. A zejména pro maminky a tatínky, kterým odešly děti z tohoto života.
Bůh vám vzkazuje: "Jsou v Bohu, jsou se mnou, odešly domů. Jsou šťastné. Nemusíte mít strach o to, jak se mají." Vidím i teď ty hrající si a smějící se děti. A Bůh mi znovu říká: "Všichni jste božími dětmi. Dříve nebo později všichni odejdete domů. Někdo to udělá dříve a někdo později. A zase se spolu všichni shledáme."
Přichází ke mně moudrost, která opět více otevírá mé vnímání božské reality:
Doma jsme v Bohu. Do fyzického života přicházíme jen na krátkou chvíli v porovnání s nekonečností naší božské existence. Přicházíme si splnit duchovní lekce, které nejsou ničím jiným, než najít a prožívat BEZPODMÍNEČNOU LÁSKU.
Když nám odejde dítě, nacházíme se v hlubokých emocích, bolestti, žalu, vině a hněvu. Jsme zaplaveni temnotou, skrze kterou jen obtížně dokážeme vnímat božský záměr a věřit tomu, že všechno je v pořádku. Myslíme si, že doma je tady na Zemi. Ale doma je v Nebi. Našim dětem v Nebi nic neschází. A Bůh ani naše duše nechtějí, abychom se trápili. Nechtějí, abychom žili v utrpení. Často si rodiče myslí, že nemohou žít v klidu, lásce a radosti, když se něco takového stane. Je to jen další iluze lidské mysli a společnosti, ve které žijeme. Je přeci nepatřičné, abychom přijali takovou událost, myslíme si. „Co bych to byla za matku, co bych to byl za otce, kdybych to přijal?“ jde nám hlavou. Takto velmi často přemýšlíme a to nás blokuje a odděluje od lásky a naší skutečné podstaty.
Jediná cesta, jak tuto duchovní lekci zvládnout je odpuštění na hluboké duchovní úrovni a přijetí událostí našeho života. Odpuštění Bohu, že „to dovolil“. Důležité je si uvědomit, že nic se neděje náhodou a za každou takovou událostí je vyšší záměr, se kterým jsme souhlasili, než jsme šli do tohoto života. Nikdo nikoho netrestá za to, co v minulosti učinil. Je to jen další duchovní lekce bezpodmínečné lásky, kterou jste si vybrali, než jste přišli do tohoto života. I když to z naší fyzické reality a vnímání skrz emoce nedává na první pohled smysl.
„Však víš, že věci jsou někdy právě naopak,“ řekl mi jednou Bůh. Přeje si, abyste věděli, že tu při vás stojí s otevřenou náručí a vyzývá vás, abyste mu odevzdali veškeré své utrpení a bolest skrze odpuštění. Není, kdo by vás vinil, soudil, trestal a měl vám odpustit. To jen vy sami se k tomu musíte rozhodnout a odpustit sobě i druhým. V tu chvíli to od vás s láskou odebere a přivede k vám útěchu, klid a mír.
Odpusťte sami sobě a vypusťte ze sebe žal, vinu a strach. Pokud to neuděláte, učiníte sebe i své okolí nešťastným. Přes závoj bolesti nejsme schopni vidět krásu života a lidi kolem nás, kteří nás milují a my milujeme je. Bůh mi dnes ukázal, že duším našich dětí nic neschází. Co tedy schází nám? Potřebujeme se pustit závislosti na lásce našich dětí a najít bezpodmínečnou lásku, klid, mír a přijetí v sobě. Duše dětí často v mé terapii přicházejí a pomáhají svým rodičům s odpuštěním a vyléčením jejich srdcí. Kdo zde tedy potřebuje pomoci? Ano, my rodiče, my zde ve fyzické realitě. Zde se nachází ono utrpení, které nezpůsobuje Bůh, ale my sami svou závislostí na něčem, co už není přítomno ve fyzické realitě. Ale na duchovní úrovni láska nikdy nezmizí, ať jsme na Zemi nebo v Nebi. I touto událostí nás Bůh vede ke spojení s bezpodmínečnou láskou k sobě i druhým, k uvědomění, kým skutečně jsme. Že jsme nesmrtelné duše, že jsme láska a že Bůh je v nás.
S láskou
Martina Bea
