Také slýcháte, že jsou lidé přetrénovaní a už není, co je učit? Je tomu ale opravdu tak? Kolik z toho využívají? Jakou mají schopnost učení? Ptáme se vůbec, co jim potenciálně brání osvojit si nové dovednosti?
Moje klientka Jitka se zúčastnila kdejakého tréninku prezentačních dovedností, ale stále se necítila komfortně, když mělo přijít na věc. Říkala, že je ve stresu a čím se prezentace blížila, tím to bylo horší. Potily se jí ruce, měla tíhu na prsou, svíral se jí žaludek a cítila se paralyzovaná. I přesto, že by měla být tzv. „přetrénovaná“ v prezentačních dovednostech a měla by všechno umět, chyběla jí v jejím rozvoji důležitá věc, které jsme se při koučování následně společně věnovaly. A to práce se strachem a s tzv. limitujícími přesvědčeními. Dokud si zkrátka o sobě myslela negativní věci, ani desítky tréninků jí nemohly posunout tam, kam potřebovala.
Pojďme si nejdříve říci více o našem myšlení. Víte, že každá myšlenka má strukturu? Zastavili jste se někdy a zamysleli se nad tím, co vidíte, když o něčem přemýšlíte? Uvědomili jste si, zda je obraz barevný nebo černobílý, zda se scéna hýbe a nebo je to spíše fotka? Co u toho slyšíte a jaké máte pocity? Co si říkáte?
Každá naše myšlenka má kód neboli základní strukturu obraz – zvuk – pocit. A pak je tu tzv. vnitřní dialog. To je to, co si říkáme, jak k sobě a o sobě hovoříme, co si o sobě myslíme. Kód naší myšlenky a vnitřní dialog významně ovlivňují to, jak se cítíme a naše pocity přímo ovlivňují náš výkon a výsledky třeba při prezentaci.
To, co Jitka nazývá stresem, je prachobyčejný strach. Při neuro koučování dokážeme velmi dobře rozkrýt, co se za strachem vězí a tedy s ním patřičně zatočit. Jitka si vykonstruovala negativní obraz toho, jak bude v budoucnosti prezentovat: „Ti lidé se na mě dívají a mračí se, a někteří koukají do země, asi se jim to nelíbí, nemají zájem, je tam hrobové ticho, čekají, až udělám chybu. Celé je to takové chladné, nepřívětivé. Co mi jde hlavou je, že to zase zkazím, nikdy to neudělám dobře. Jsou tam tmavé barvy, ponuro, nevím, co mám říkat, všechno jsem zapomněla. Bolí mě žaludek, mám tíhu na prsou a nemůžu se hnout.“
To všechno si Jitka vůbec neuvědomovala, dokud jsme na to nezaměřily její pozornost. Jitka si jednoduše vyrobila představu o tom, jak se jí prezentace nepovede. Dokázala popsat celou svou negativní myšlenku o průběhu a výsledku celé prezentace. Tak trochu katastrofický scénář, viďte! Na základě tohoto scénáře si pak vytvořila strach, který se projevil fyzicky, a získala přesvědčení, že to tak všechno dopadne.
A protože víme, že máme možnost volby, přepsaly jsme společně tento program. Jitka změnila strukturu celé myšlenky tedy očekávaného výsledku: lidé se na prezentaci usmívali, tleskali jí, vyměnila hrobové ticho za příjemnou hudbu, tmu změnila na prosvětlenou místnost a zbourali jsme její přesvědčení, že lidé o její prezentaci nemají zájem, že to zase zkazí, že všechno zapomene a místo toho si osvojila přesvědčení, že lidé tam jsou proto, že se chtějí něco nového dozvědět právě od ní, odbornice na marketing. Výsledkem těchto změn v myšlení došlo ke změně pocitů, odbourání strachu a uvolnění. Jak Jitka sama řekla „Byla to moje nejlepší prezentace a těším se na další.“ Mimochodem, její předešlá prezentace mohla být klidně stejně dobrá, ale Jitka to přes svůj původní filtr prostě neviděla. Důležité je, že už si prožila úspěch a bude ho příště opět očekávat.
Naše pocity jsou těsně spjaté s tím, na co zaměříme svou pozornost. Pokud se soustředíme na negativní věci, cítíme se špatně. Pokud naopak na radostné věci, cítíme se šťastně. A se strachem je to tak, pokud ho pociťujeme, nedovolíme sami sobě využít všechny vnitřní zdroje tj. schopnosti a dovednosti, které máme. I proto se rozhodně vyplatí ho zdolávat.
Martina Mráčková