Život bez cigaret

Kouřit jsem začala v 18ti letech. První cigaretu mi zapálil spolužák, do kterého jsem byla v té době zamilovaná jako blázen. A ještě poradil, jak se kouří: „Ha, táta jde!“  Pamatuji si dodneška ten pocit, jak se mi zamotala po první cigaretě hlava. Byl to krásný, opojný pocit. Od té doby se staly cigarety součástí mého života. Tisíce rituálů, spojených s cigaretkou, kontrola krabičky při cestě domů z práce, mám ještě dost, nebo si poběžím koupit další? Ranní kafíčko s cigaretou, cesta do práce, pauzy při úklidu, nebo práci, posezení s kamarádkami. Prostě cigarety byly můj život a vůbec mi nevadilo, že jsem jediná mezi kolegy, kdo si chodí zapálit, že jsem sama před budovou v práci, kdo se kouří. K Martině Mráčkové jsem šla spíše ze zvědavosti, líbilo se mi, že ona sama také dříve kouřila, takže jsem k ní měla po této stránce větší důvěru, ale příliš jsem nevěřila tomu, že náhle přestanu kouřit. Ještě poslední cigaretu jsem si zapálila před její kanceláří. A když jsem vyšla z těch dveří po dvou hodinách společné práce, už jsem cigarety nepotřebovala. Co se tedy stalo? Změna myšlení a odhalení podstaty a pravého důvodu, proč kouřím. Já bych to po svém laicky shrnula, změna přístupu k celému tématu cigarety, uvědomění si toho, že myšlení má obrovskou sílu a že všechny ty rituály a předsudky typu – cigareta je odměna, cigareta mi zajistí klid, cigareta je můj kamarád – jsou jen v mé hlavě a že je celkem jednoduché je tam nemít. Sama bych to nedokázala, ale díky Martině a její terapii, která je opravdu něco výjimečného, se to povedlo.  A dneska po půl roce bez cigaret, vidím tu svobodu, kterou život bez kouření přinesl.

Jana, Manažer v přední české pojišťovně

‹ › ×

×