Zvítězila jsem nad strachem z výšek

Stojíme v dlouhé frontě na lanovku, lidi se tlačí a já začínám cítit divné pocity v břiše. Lanovka je obrovská, dvoupatrová gongola, které patro si vybrat? Kdyby to spadlo, bude to asi jedno. Ale raději vrchní, aby nám nikdo nedupal nad hlavou. Nastoupili jsme, dveře se zavírají a pomalu vyrážíme, houpe se to, moc ... a já se začínám třást, třesou se mi ruce, nohy, musím se opřít o sklo. Musím mít zavřené oči, dolů do údolí se koukat nemůžu. Manžel se snaží se mnou vést rozhovor. Nejde to, je mi úzko. Těžko se mi dýchá, stoupá to výš a výš, zaléhají mi uši, chce se mi zvracet. Ať už je to proboha za mnou. Ještě dlouho po výstupu se mi klepou kolena a bojím se, jak se odpoledne dostaneme zase do údolí.

Mám panický strach z výšek, strašně moc, nikdy bych nevlezla na visutý most, prosklenou vyhlídku, bojím se i na balkon, ve výtahu, v letadle. Všude, kde vím, že je pode mnou spousta prázdného prostoru a případný pád by byl smrtící. Ale jaká je reálně pravděpodobnost? No, mizivá. Ale mě připadá, že se to přeci stává pořád. Vidíme to v televizi každý den.  Toto všechno jsem řekla při svém prvním sezení Martině a ona jednoduše na to: „To vyřešíme.“
„Tomu nevěřím!“ Byla moje vnitřní reakce. Jsem typ člověka, co potřebuje důkaz, aby uvěřil
a osahal si to, vyzkoušel - ale měla jsem velkou chuť to zlomit a neměla jsem co ztratit.

Martina řekla: „Strach neexistuje, je jenom v našich myslích, hlavách, není hmotný. Popiš mi ho, jak vypadá?“

A pak jsem zavřela oči a ona se stala mým průvodcem mé největší noční můry se šťastným koncem. Znovu jsem nastupovala v mysli do lanovky a prožívala strach. A pak nastala ta obrovská změna. Podívala jsem se pomocí Martiny na ten obraz z výšky, dálky, jakoby to byl film, který sleduji, černobílý film, který se začal vzdalovat, až byl nakonec úplně prťavoučký, že šel odfouknout z ruky jako smítko. Místo tohoto obrazu jsem si do mysli nasadila bezpečný obraz, velkou žlutou zářivou bublinu, která mne před strachem z výšek chrání a kdybychom v mé mysli spadli, tak se nezraním. V této bublině jsem znovu nasedla do lanovky a vydala se na cestu. Moje mysl byla klidná, ruce i nohy v klidu, oči otevřené až do cílové stanice.  Ve stejné bublině jsem se projela výtahem, vystoupila na prosklenou plošinu a absolvovala let letadlem. Bezpečně beze strachu. Ulevilo se mi, strašně. Konečně! Všechno jsem samozřejmě tehdy absolvovala ve své mysli a přepsala tak myšlenkové programy, které omezovaly můj šťastný život. A co je úžasné, trvalo to celé jen hodinu.

Martina řekla. „Musíš trénovat, vydej se do výšek.“

Dnes je to půl roku, co jsme spolu seděly a strach z výšek je maličký, maličkatý, spíš taková běžná obava z výšek, která mi pomáhá být obezřetná. Jezdím denně několikrát výtahem pro trénink a chůze nebo jízda po mostě mi nedělá žádnou starost. Lanovka je pořád taková nejtěžší, ale není mi na omdlení, jen si říkám v duchu, ať jsme už nahoře a pomáhám si tím, že si říkám „To budou výhledy!“

A nedávno jsem s dětmi vlezla na toto:

Jmenuje se to čapí oko, je to prosklená plošina ve 22 metrech nad zemí … uffff, ale mně se nemůže nic stát, jsem v bezpečné žluté bublině.

PS: zajímavé je, že děti se té plošiny vůbec nebojí, naopak na ní radostně lezou a skáčou. Za svůj strach si můžeme sami naším vnitřním nastavením, zážitky a předsudky a vyprávěním cizích lidí. Necháme se programovat tím, co vše se stalo a nebo se může stát a my si to hned představujeme, máme živé obrazy v hlavě. A přitom stačí tak málo a náš program se dá změnit. Hodina času! Úžasné. 

Monika, Manažerka obchodu

‹ › ×

×