Už nekřičím na své děti.

Přišla jsem na koučování, protože už jsem nevěděla kudy kam. Sama se sebou jsem byla nespokojená a naštvaná na sebe i moje děti, že zlobí. Někdy jsem se nemohla ani vidět. Hlavně v situacích, kdy jsem neudržela svou zlost na uzdě a schytaly to právě ony. Prostě se to dělo a já to neuměla ovládat. Po tom, co jsem to vždycky udělala, moje děti stály jak zařezané, z očí se jim někdy koulely slzy a mě bylo zle. Objala bych je, ale zase jsem nemohla, jak kdyby mě něco paralyzovalo. Bylo to hrozné.

S Martinou jsme na tom začaly společně pracovat. Nejdříve jsem říkala „Můj táta to taky dělal!“ a přesvědčovala jsem Martinu i sebe, že to mám po něm a nejde s tím nic dělat. Nakonec jsem pochopila jednu důležitou věc: Byla to jen výmluva, protože to není nic, co bych nemohla změnit. Teď mi to přijde až srandovní.

Jednoho dne se stala ta změna. Zašli jsme na jednom sezení do mého dětství (samozřejmě v mé mysli) a přepsaly jsme myšlenkové programy, které způsobovaly to, že jsem vylívala svou zlost na děti. A co se ještě stalo, je to, že se pak celkově zlepšilo moje sebevědomí a klid při jiných situacích, kde jsem dříve pociťovala vztek. Jsem překvapená, jak spolu věci v naší psychice souvisí. Doporučuji tímto projít každému, kdo není spokojen s tím, jak jedná se svými dětmi. Odhodlat se s tím něco dělat může být těžké, ale  jsem moc ráda, že jsem překročila svůj stín a dneska jsem tam, kde jsem.

Lenka, maminka na mateřské dovolené

‹ › ×

×